Slovem, nebo kamenem

Ach, ta slova! Jak krásně umí mást. Jsou to malý hráči, kteří mají moc, měnit naše životy. Ach ta slova, vyřčená i nevyřčená. Ta, která tvrdí, kým jsi a kým být nemůžeš. Ta slova, kterým věříš. Slova, bolestivá i hladící, objímající i bičující.

My sami nikdy dobrovolně nezvolíme bolest, ani trápení. Naše tělo je moudré, bolesti se vyhýbá. Přesto slova obracíme proti sobě. Proč si tedy rozumem vybíráme slova, která bolí naše nitro? Volíme si strach. Strach, že tato slova, by mohla být pravdou o nás. Strach, že negativní slova se stanou námi a my jimi. Strach z odmítnutí, odsouzení, nedostatečnosti.

Na druhou stranu jsou slova, po kterých toužíme. Jsou jako náruč. Jako bezpečná náruč milovaného člověka. Slova lásky, uznání, ocenění a přijetí. Někdy se za nimi řítíme závratnou rychlostí. Jsme schopni udělat cokoliv, abychom je slyšeli, aniž bychom si uvědomili, že už je pod námi pohyblivý písek, který se chystá nás pohltit. Vlastně je to pořád to samé. Nadbíháme krásným slovům a vyhýbáme se těm škaredým.

Vraťme se zpět k nám samým. Když pominu, že nemůžeme ovlivnit, jestli na nás okolí zamíří šípy lásky, nebo šípy bolesti, pak bychom měli začít u toho, co ovlivnit můžeme. Jak se sebou mluvíme my sami a čemu o sobě věříme. Tisíckrát se zlobíme, když nám někdo řekne něco nepříjemného. Ale kolikrát denně si řekneme něco, co sráží nás samé. Proč se sebou nezačneme mluvit takovým způsobem, po jakém toužíme od druhých?

Možná je jednodušší, o sobě mluvit negativně, protože to nestojí tolik úsilí. Možná, protože se pak nemusíme zase tak moc snažit. Nikdo od nás nebude tolik očekávat, a to může být jak ochraňující, tak výhodné. Možná by nám mohl někdo tvrdit opak. A my mu pak věřili. Jiný by řekl, sebechvála smrdí. 

Krásně mi to kdysi ukázala moje maminka. Jednou na návštěvě, jsem pochválila, spíš ocenila svoje kluky. A ona se na mě vyděšeně podívala. Potom, když jsme zůstaly sami, dala mi kázání něco o tom, že děti se nesmí chválit, aby se nepřechválily a už vůbec ne před nimi, protože pak se přestanou snažit. V tu chvíli, jsem na ni vyděšeně koukala já. Vůbec, ale vážně vůbec jsem nevěděla, co jí na tohle mám říct. Přemýšlela jsem spíš o tom, kdo jí tohle udělal a proč. Čím si tohle zasloužila? A musela v tom žít celý život. I my jako děti. A tak jsem jí jednoho dne napsala něco, jako dopis, čeho všeho si na ní cením. A měla z něj obrovskou radost. Úplně jsem tehdy viděla, jak se jí otevřelo srdce. Nestalo se nic z toho, co jí, kdo namluvil!

Příteli, nebo někomu, koho máš rád neřekneš, že se nemá ocenit, za to, co zvládl. Protože si ho vážíš. Protože ti na něm záleží. Protože o něj nechceš přijít. A sebe můžeš? Protože jsi to ty, tak máš právo se sebou zacházet hůř? Můžeš se kritizovat, jen protože sám sobě nikam neodejdeš? Ano, je rozdíl mezi kritikou a zpětnou vazbou, ta je nutná, pro sebereflexi. Ale o té tu nepíšu.

A teď tě zvu, zkus si to. Jednej se sebou, jako s nejlepším přítelem. Dovol si to. Upřímně se oceň. Za něco, co se ti na sobě líbí. Vždycky je alespoň jedna věc. Dovol si to. Máš svolení. A jestli na to potřebuješ papír, tak můžeme vymyslet certifikát, nebo povolení k sebelásce.