Divnosvěty v nás

Tento článek vznikl i díky jednomu kamarádovi, který mi v určité chvíli nastavil zrcadlo, jak to ke mně má a tím mi ukázal, jak to mám já k sobě.

Jednoho dne jsme spolu měli rozhovor, kdy jsem jasně demonstrovala, co se mi líbí a co nelíbí a jak se v tom cítím. Načež s ním to nějakým způsobem zarezonovalo a přišla odpověď typu, že nevím, ale usuzuji dle svých emocí. No jistě, říkám si a dle čeho bych jako měla usuzovat? A byl na světě. Vztek. Malý, jako když se škrtne zápalkou a hned zhasne. Takový malý výbuch emoce, kdy jsem se cítila odsouzena za to, že vůbec mám emoce. Můj malý divnosvět. Takový malý vesmír uvnitř nás. Divnosvět zvaný popírání.

V našem krásném světě, tuhle divnohru hrajeme všichni dost často. Hrajeme ji s druhými, ale hlavně se sebou. Něco se stane, my si o tom začneme něco myslet a přichází emoce. Emoce se ne vždy hodí a už vůbec se ne vždy hodí, je vyjádřit.

Jasně, není v pořádku podléhat svým emocím. Asi není úplně nejlepší plán začít řvát na šéfa, jak si tě neváží a ty ostatní věci, co si o něm denně myslíš. A vůbec není v pořádku pod vlivem emocí, někomu ubližovat, nebo někoho zraňovat. Moje emoce = moje prožívání. Ať je spouštěč kdokoliv, nebo cokoliv, pořád jsem to já a moje tělo, kde se odehrává bitva. Takže moje reakce a moje zodpovědnost.

Ale my hrajeme divnohru.

Cíl hry je projít životem skoro bez emocí a pokud nějaké máš, tak je proboha hlavně nikde neukazuj, nesdílej a neventiluj, a už vůbec ne ty nepříjemné. Snažíme se vyrobit lidi, kteří nic neřeší. S ničím nemají problém. Nic po nikom nechtějí. Nijak zvlášť ničím neruší. Prostě bezproblémové jedince. Ty kráso, roboty. Máme standardy na chování, jakmile vybočuješ, plesk, zalez zpátky do ohrádky. Pokud vybočuješ dál, lehce se ti může stát, že se v téhle divnohře staneš NPC. (Nehratelná postava)

Kolikrát se stalo, ještě když jsi byl chlapec, něco tě bolelo a někdo ti řekl, nebul, to nic není. Jsi přece chlap! Chlap musí něco vydržet!

A ty princezno, měla jsi smutek a byla jsi herečka a hysterka? Zbytečně jsi z toho dělala drama?

Pravda je, že tvůj hlas, projev a požadavek je naprosto v pořádku. Máš plné právo cítit a prožívat tehdy i dnes. Nikdo ti neměl tvrdit, že to nebolí, nebo že to nic není. Ten daný problém, v tu chvíli byl tím největším a nejhorším, jaký jsi do té doby zažil. Bylo to důležité. Ty jsi důležitý. A ještě jedno tajemství. NPC v divnohře jsou jediný hratelný a zajímavý postavy v hře zvané život.

Nejsi v tom sám. Jsme v tom všichni. I nám se dělo. I nám bylo řečeno, to nebolí, nepřeháněj. Pravda je taková, že tvoje projevy nás ostatní můžou rušit a nevíme, co s tím. Je to tak, že když tě něco bolí, tak to prostě bolí. Ano, nezůstane to stejné napořád, ale teď to prostě bolí a je v pořádku, to cítit. Některé emoce s dospělými rezonují natolik, že probouzí jejich vlastní potlačenou bolest a ta se dere ven. Pak se snaží utéct. A jako dospělí, mají rafinovanější útěky než děti. Třeba cigarety, alkohol, antidepresiva, sex, porno, nákupy, internet a spoustu dalších super útěků.

A divnohra je tím lepší, čím lépe hrajeme, ten úžasný, úspěšný život. Sbíráme body, spolu s tím, jak se tváříme, že se nám jen daří. A emoce, ty jsou nám na obtíž. Jenže když nejsou emoce, je to všechno takové nějaké nenaplňující. Kloužeme jakoby po povrchu. Kde není bolest, nemůže být ani úleva, kde není smutek, nemůže být ani radost.

Emoce…

Nejsou špatné…

Díky nim víme, kdo jsme, co chceme, co nechceme, kde jsou naše hranice.

Špatné jsou myšlenky, které si volíme.

Takže se zkus posadit a ztišit. Když je ti vážně zle, zajdi do fitka, boxuj do pytle, běhej, křič, někde, kde si nebudeš připadat, jako cvok, nebo, že někoho rušíš. Ale poslouchej se. Jakoby, jsi byl svůj nejlepší přítel. Někdo, koho máš fakt rád. A nebo, se sebou mluv tak, jak sis tehdy přál, aby s tebou mluvili, vnímali tě, když sis odřel to koleno a ono to tak strašně štípalo a pálilo... a bylo to fakt hrozný... a měl jsi pocit, že ta bolest už nikdy neskončí… Pamatuješ? Bylo to fakt děsný, a ještě ta krev a písek a máma na to nalila něco, co štípe. To té bolesti nebude konec? Slzy se ti koulely po tvářích a máma vůbec nic neříká, nehodnotí tebe, ani co se stalo, jen to očistí, zalepí, dá ti pusu do vlasů, obejme tě a drží, dokud ty potřebuješ a dokud ti není líp. A táta? Mlčky přijde a s takovým tím pohledem, já vím, bolí to, jako prase. Poplácá tě po ramenou a ty víš, že je tam s tebou. A tady vzniká porozumění a sblížení. Důvěra. Podpora. Láska.

Ano mám emoce. Dělají mě jedinečnou. Dělají mě lidštější. Jsem vášnivější. Miluju je. Jsem člověkem.