Fake us

Největší fake dnešní doby.

Koukám se na ty krásný fotky, krásných míst k poznávání. Vybírám si místo pro dovolenou. A přemýšlím, jestli minule moře mělo tuhle barvu? Obloha takovou zářivou modř?

Když někdo u moře nikdy nebyl a podívá se na fotky z insta a jiných sítí, tak bude prostě zklamaný…

Protože ty naše filtry a barvičky… Ta naše potřeba vylepšovat dokonalé.

Moře i obloha jsou prostě nádherné, svojí živostí, svojí opravdovostí, tím, jak je cítím. Ale tyhle barvičky vážně nemají. A dalších spousta věcí a lidí taky. Přebarvujeme svět, přebarvujeme lidi, dáváme si filtry, nejen na obličej, abychom zakryli, jací opravdu jsme. A bůhví, že to děláme někdy všichni, včetně mě. Tohle se mi nelíbí, šup s tím do retuše. Tyhle emoce se nehodí, šup s nimi za masku. Nic se nemá přehánět, rovnováha by měla být ve všem.

Touha po dokonalosti. Prahneme po ní. Honíme se za ní. Toužíme po ocenění, uznání a jít s proudem. Jasně, jsme lidé. Jsme na to nastavení. Milujeme někam patřit, nikdo nechceme být vyloučeni. Nechceme jít proti všem sami. Je to pro nás, jako by ses rozhodl jít ledovou vánicí proti větru, vstříc smrti.

Čím víc se pohybujeme v oblasti sociálních sítí, tím víc přibarvenou realitu vidíme. A věříme, že takhle je to správně. Takže pak přichází zklamání při kontaktu s realitou. Ne, každý vztah není dokonalý a plný sexu a romantiky. Ano, na každém vztahu je nutné stále pracovat a snažit se ho dělat hezkým. Ne, žádný člověk není 100% spokojený se svou postavou. Ano, proto na ní stále pracuje a je to dřina, minimálně si ji udržet. Ne, žádná domácnost není stále jen uklizená a podle moderních trendů. Ano, stojí to úsilí, peníze a čas, o ni pečovat.

Žádné dítě není bez problémů, žádný rodič není bez chyb.

Všechny ženy stárnou a všichni muži zažívají jak úspěch, tak i neúspěch.

Nejsou na světě jen mladé, sexy ženy s postavou z gymu.

A všichni muži také nejezdí v luxusních autech, nevlastní firmy…

A přesto můžou žít naplněný život. Všichni.

Tento fake život sociálních sítí, je sice lahodící našemu oku, ale nakonec může vést až do depresí, kdy vidíme, jak je okolo nás vše krásně barevné a šťastné a vlastně úplně dokonalé…. Kromě nás samotných, našeho života. Pak můžeme mít pocit, že s námi a našimi nejbližšími, je něco v nepořádku… Také při kontaktu s realitou, pak můžeme začít utíkat do sítí, protože život tam venku je příliš obyčejný, až šedivý…

Mimochodem sítě… Mohou pomáhat, ale také chytit a už nepustit…

Dobrý sluha, zlý pán…

Vždycky se můžeš rozhodnout vzít si z toho všeho inspiraci, nebo se tím nechat ničit.

Nemusíš mít všechno, co mají ostatní, a přesto si dovolit být šťastný.

A můžeš zůstat v síti, nikdo tě soudit nebude.

Ale taky můžeš někdy zajít ven. Podívat se na realitu. Poznat pár lidí. Zažít život na vlastní kůži i smysly. A možná ten nedostatek barev nahradí pocity a zážitky, které budou smyslné. A možná i nezapomenutelné.

A možná až zajdeš s někým na kávu, zjistíš, že i on má svoje bolesti a trápení, i když to na sítích neukazuje.

Možná má taky někdy pocit, že nemá vše. Že na něm není vše správně.

Zkusme být jemně pozorní, ke všemu. Zkusme si to uvědomovat kvůli sobě. Zkusme to předat našim dětem včas, jaký je rozdíl mezi realitou života a realitou sítí. Zkusme s nimi o tom mluvit, protože ten tlak, mít vše, nějak vypadat, nějak se chovat, jen proto, aby zapadli, aby je ostatní brali, může být neúnosný. A my přece chceme pro naše děti, i sebe, to nejlepší.

A možná někdy, ke spokojenosti stačí jedno objetí a slyšet, že jsme v pořádku, i když se nám nedaří a že vše bude zase v pořádku. Posílám lásku, jste všichni v pořádku i se svými odlišnostmi.