Jeden spratek za druhým

Děje se to každý den. Každý den se nám stane něco, kdy prožíváme vztek, smutek, bolest, nebo zklamání. A vždy v tu samou chvíli buď nasadíme masku, to je v pohodě, to mi je jedno, nic se nestalo, nebo škrtneme a hoříme. Ať je to jedno, nebo druhé, pokaždé to má destruktivní dopad. Protože je to osobní. Ta kolona na dálnici, ta zdržuje nás! Dělá nám problém! Ten idiotský kolega v práci, já s ním musím dělat. Manžel, který se chová, přesně jinak, než bychom čekali, děti, počasí, cokoliv… Najednou ta situace venku je naše... Protože se nás týká... Nebo ne?

Cokoliv může být špatně. Protože zrovna tohle nechceme, tohle nebylo v plánu jedince. Našem plánu. S tímhle jsme nepočítali.

Sama to znám dokonale. Věta "Takhle to být nemělo", mě provázela dlouho. Vlastně její jiná forma, "Tohle nechci" a "Ne" už od dětství.

Vzpomínáš? "Pojď sem." "Ne!" A pak jsi musel a přišel vztek. "Nedělej to!" "Ale já chci." Byť to třeba byly věci logické, pro naše bezpečí. Ten malý mozek to chápe po svém. Strašná křivda! Nikdo mi nerozumí!

Je krásné pozorovat, jak se v nás ten malý vztekloun probudí a řve, když není po našem, dnes už neřve na celé kolo, ale řve uvnitř nás. ( Vyjma některých jedinců, kteří řvou stále. ) Držíme ho uvnitř a pak jednoho krásného dne stačí maličkost. Někdo malinko škrtne a požár je na světě a bere všechno, co se mu postaví do cesty. Všechno, na čem jsi dělal, abys byl lepší. Všechno, co jsi kdy řekl, nebo vytvořil. Bolest, smutek a bezmoc se vyvalí ven. Valí se a vše dobré přikrývá a pálí.

Jiné děti ten vztek neobrátí ven, ale dovnitř a žijí v tom, že oni mě nemají rádi. Obětují se pro klid a lásku. A když se kaše vaří dost dlouho, tak se i připálí a pak smrdí. Hrnečku dost však někdo říct zapomněl. Byl to ten trpitel a oběť. Já chudák. Já to vydržím. A lituji se a lituji. A ještě vám ukážu, jak moc kvůli vám trpím. Abyste viděli, jak hrozní jste. Klidně si kvůli tomu zničím i celý život. Takový ten trucující spratek, tak ten v nás taky je. Malý mstitel, který přehlíží jedinou věc, ničí svůj život, ne těch "kteří mu ublížili".

Osobně mám tyto spratky oba.

V tu chvíli je skvělý se zastavit. Nadechnout a uvolnit to pnutí a ten tlak, který v nás vzniká. Vydechnout. Zkusit se zklidnit a situaci si popsat. Co se děje? Co s tím můžu dělat? Co potřebuji? Co teď pro sebe udělám?

Můžu to změnit? Ne? Co můžu udělat pro to, abych se i přesto cítil líp?

Je to moje věc? Nebo se mě to netýká?

Jde mi o život?

Jde mi o zdraví?

Moji spratci se někdy starají o něco, co není jejich. Někdy nechtějí přijmout co je. Ale skoro vždy za tím je něco mnohem víc, než jen ta situace venku. Dotýká se to něčeho uvnitř mě. Když se mi podaří přijít na to čeho, můžu spratkovi dát, co potřebuje.

Víš, možná jsi měl někdy pocit, že se o tebe nepostarali, když jsi to potřeboval. Tak teď je načase udělat to. Ty sám. Třeba tím ostatní inspiruješ. Třeba by je ve snu nenapadlo tohle řešení.

Nemůžeš změnit svět, ani to co se děje, ale můžeš to přijmout a najít v tom to dobrý.

Ty blbý věci se budou dít dál, ale ty rozhoduješ, jak se budeš cítit a co s nimi uděláš.

A vždycky je možnost se od nich vzdálit, když to nejde jinak.

To dáš. Já ti věřím!