Láska není, láska je

Láska není.

To, co nás učili.

Láska je.

To, z čeho jsme se zrodili.

Je to touha života, po životu samém.

Je to jiskra ve tmě.

Je to láska matky, která miluje své dítě, i když zrovna není podle jejích představ. Která odloží svou zlobu a zášť k otci svého dítěte, aby dítě mohlo pocítit, jaké je to mít otce, protože ví, že je to dobré pro dítě.

Je to láska otce, který svoje dítě podporuje a dává mu pocit bezpečí a ocenění. Který ctí jeho matku, i když se neshodnou. Který všechny svoje starosti a povinnosti na pár hodin odsouvá, aby byl plně přítomný ke svému dítěti.

Je ve sdílení lidí, kteří přestože spolu ve všem nesouhlasí (ani nemohou), přesto se nesoudí a jeden druhému naslouchají.

Je v podpoře lidí, které ne vždy milujeme, jen protože víme, že je to dobré pro celek.

Je i v pocitu, tohle se mi nelíbí, to není pro mě.

Je i v nastavení si hranic, tohle už mi stačí.

Je v respektu, můj život, moje tělo, moje rozhodnutí.

Je v intimitě těla i duše.

Je v úsměvu na cizího člověka, který má očividně špatný den.

Je v pomoci druhému, jen tak.

Je v mlčení, když by slova mohla bolet.

Je v doteku.

Je v očích.

Je v srdci.

Je v křiku i tichu.

Je v dechu.

Je v nás a nikdy z nás neodešla, to jen my jsme zapomněli, jak milovat bez podmínek. My jsme láska. Skrze naše bolesti, naše traumata jsme se zavřeli a jediný, kdo nás může otevřít, jsme my sami. Není to lehké. A ano, někdy potřebujeme pomoc, ale důležité je začít si to uvědomovat a chtít. Udělej krok a cesta se ti postupně začne otevírat. A nebude to hned, některé balvany na cestě budou opravdu těžké, některé nám budou hrozit, že nás rozdrtí. A budeme se i bát. Moc bát. Takoví jsme. Je to v pořádku. Jsme v pořádku. Všechno je cesta. Všichni jsme na cestě. I já, i ty. To dáme! Pomalu a s láskou… Začni teď... Každý sám a přesto spolu. Buďme odvážní a s láskou.