Stůj a nebo shoř

Tělo: Pojď zpomalíme.

Mozek: Ne, teď nemůžeme.

Tělo: Vážně už potřebujeme zpomalit.

Mozek: Teď to ještě nejde, to dáme, musíme ještě…

Tělo: No, jak myslíš…

A on myslel…

Restart aktivován za 3-2-1

To ráno jsem cítila, že se něco děje. Tři hodiny spánku. Zase do práce. Přišla jsem si, jako bych měla kocovinu. Jasně že se mi nechce, začínám totiž hořet. A není to workoholismus, ale zodpovědnost za rodinu.

Všichni ti řeknou, ty jsi silná. To dáš. Prostě se s tím počítá. Vždycky to tak bylo. Nikdo už se neptá, jestli jsi silná být chtěla. Nikdo se neptá, jestli ještě můžeš. Jak hluboko jsi musela zakopat svoji křehkost a zranitelnost.

A tak pomalu hoříš.

Nejdřív jen únavou, pak už se třese celý tělo vnitřně. Přichází slabost, snažíš se dýchat, jenže je to čím dál horší. Už víš, že je zle, stejně stále bojuješ, svezeš se k zemi, než to udělá tvoje tělo za tebe. Klečíš a dýcháš, v mlze vnímáš lidi, kteří na tebe mluví a co říkají, snažíš se je uklidnit a vlastně i sebe. Zdálky slyším "chcete sanitku"? Ne, proboha, na co sanitku, já si jen potřebuji na chvíli odpočinout, na chvíli zastavit. Za chvíli budu zase v pohodě. A čím větší energie povyku okolo mě je, tím hůř mi je. Chce se mi zvracet.

Už vnímám všechny v mlze. Tělo vypnulo všechny rušivé zvuky okolo. Jede na úsporný režim a šetří energii. A já zůstávám sama s tím vším. Hořím úplně. Někdo na mě mluví, něco chce, nevím. Chci vodu? Co já vím. Jako by odešla síla z těla. Vstát je najednou strašně těžký. Něco dělat taky. Teď už mám strach. Takže jen sedím, čekám a nevím na co.

Koukám do blba. V hlavě, jako v úle. Doprdele, už zase. Tohle je podruhé. Poprvé to bylo o dost horší. Teď už nemám strach, že umřu, ale co když jo? Ještě nechci. Ještě tolik toho chci zažít. Minule jsem si slíbila a časem jsem zase znovu zajela, do toho krysího závodu. A tělo mi znovu připomíná, tlačíš, jsi mimo cestu. Dívám se do jednoho místa a přitom skrz. Nejde mi soustředit se. Jsem uvnitř hlavy a nevnímám venku. Dívám se na zem. Vidím svoje boty. Zdá se mi, jako by ani nebyly moje. Najednou mi přijde naprosto fascinující, že mám nohy. Vidím ruce. Dívám se. Je to jako, když sleduješ film. Je to moje, necítím to, jako moje.

Moje vnímání se mění. Cítím vděk za tělo. A vůbec nezáleží na tom, jak vypadá. Neuvěřitelné. Díky němu můžu být tady. Můžu cítit, milovat i se vztekat. Díky němu cítím. Po tváři mi tečou slzy. Jsem naprosto zranitelná a křehká. V tuhle chvíli. Vnímám tu povrchnost nás všech, když svoje těla zneužíváme. I o auta a domy se staráme líp… Přitom stačí vteřina. V téhle chvíli je mi všechno jedno, co bude zítra, co bylo včera. V téhle chvíli prostě jsem a chci žít. Všechno ostatní teď neexistuje. Všechno, co jsem doteď řešila a dovedlo mě až sem. Do bodu, kdy jsem shořela, jak papír. Ano, mám dobré důvody proč, ale... A přitom, to nejdůležitější dávno mám. Jsem křehká a zranitelná. Úplně stejně, jako křehký a zranitelný je život sám. A tak si tělo udělalo pořádek s mozkem. A on si uvědomil, že on sám, toho moc nezmůže. Absolutně totální vděčnost. Absolutně totální přítomnost. Za život, za dech, pohyb… Děkuji, že jsem, že můžu...

A co ty? Tlačíš na sebe někdy?